Před chvílí se mi stala strašná věc. Překročil jsem limit své karty. Co hůř. Překročil jsem ho v samoobsluze.
Nedávno jsem na Facebooku narazil na skupinu „you’re sooo CZECH if..„. Jedním z přibližně padesáti poznávacích znaků češství (z nichž minimálně ve čtyřiceti hrálo roli pivo) byl bod:
Vždy máte v peněžence dost peněz pro případ, že pokladna odmítne vaši kartu.
To byl normálně i můj případ, ale dneska se moc nezadařilo. Už jsem si tu příliš zvykl na snadnost a hlavně rychlost placení u malých terminálků vedle pokladny.
Představte si to. Pátek podvečer. Vídeňáci vyráží pro zásoby na víkend a v Hoferu je otevřená jediná pokladna…
Kde ale prodavačka nějakým záhadným způsobem zvládá odbavit všechny zákazníky, aniž by se tvořila fronta. Pokladní v Hoferu vůbec evokují dojem nadlidí s nepřirozeným počtem rukou.
A tu se šine k odbavení Ivo se svou kartou a plným košíkem. Před každou nedělí mě tady přepadá paranoia, že umřu hlady. V neděli je totiž ve Vídni otevřený snad jediný obchod a to Billa na Pratersternu, která je pro mě trochu z ruky.
Vzbuzoval jsem patrně podezření hned od začátku. V případě nákupů na delší dobu než jeden den dopředu nějakým způsobem nedokážu koncentrovat myšlenky a permanentně zmateně těkám pohledem po regálech, zda mi něco neschází.
A pak to přišlo. Vkládám kartu. Zadávám pin: „****“. „Karte etnehmen!“. „CO?! (WAS?!)“ „Teď má přece přijít: ‘Bestätigen – OK’…“
Nic… Zkouším to ještě jednou. To samé. Pokladní už cosi chrchlá. Fronta sahá k nápojům. Je to tak, přístroj na mě bliká něco o překročeném limitu.
Mám v peněžence jen 20 euro, takže navrhuji kompromis. Dám jí všechny své peníze a zbytek se opět pokusím doplatit kartou. Z výrazu pokladní je zřejmé, jak geniální myšlenka ze mě vypadla. Teď se do boje s technikou pouští pro změnu ona. Po několika neúspěšných pokusech otevírá manuál pro obsluhu pokladny (vážně nelžu). Z konce fronty už si mezitím můžete sáhnout pro sýr.
Sbírám všechnu odvahu a dívám se do očí řadě za sebou. Je to horší než jsem myslel. Armáda vražedných pohledů matek od rodin intenzivně vysílá jasnou zprávu mým směrem: „Děti doma pláčou, pes potřebuje vyvenčit a za chvíli začíná Doktor Haus!!! Co tam ten trotl zatraceně provádí?!“
Prodavačka mezitím zvítězila nad strojem a hlásí, že mohu opět úřadovat. Všechno znova, pin: „cakcakcak“. „Karte entenhmen!“. To je konec, mám chuť popadnout zlevněnou lopatku a zahrabat se pod pokladnu.
Fronta kulminuje u uzenin. Naštěstí po asi desátém zoufalém bušení do zvonku pod pultem přibíhají konečně posily, které si postupně rozdělují masy zákazníků. Šine si to sem i důležitě vypadající kouzelník s klíčem od kasy. Ten nedůvěřivě přebírá asi čtyři účty, které jsme do té doby stačili vyprodukovat. Potom mi ale dovolí za mých usmolených dvacet euro odnést potraviny nutné pro přežití o víkendu. Zpocený jak po čtvrt hodině v sauně popadám v rychlosti ty nejzbytečnější artikly a mizím, než se někdo rozhodne pomstít.
Nicméně příběh končí šťastně. U bankomatu v Gasometeru si v klidu bez nejmenších obtíží vybírám hotovost a za čtvrt hodiny už s účastí pozoruji ve Sparu lopocení pána přede mnou, který roztřeseně v rychlosti hledá drobné. Ne a ne najít ty správné. Mě už v kapse hřejí destieurovky…
Náš zákazník náš pán…
To je moc pěkný příběh, to musím ocenit. Situace to byla jistě velmi nepříjemná, ale neumím si představit, co jsi tam kupoval tak drahého, že ti nestačilo ani 20 euro? A v Hoferu, kde jsou ceny zhusta ještě nižší, než u nás! Nekupoval sis třeba nějaký rakouský vepřovicový kroj nebo něco podobného, co tam občas mají?
) A českou kartou se tam platit nedá? Asi si budeš muset pořídit debetní účet…
Mně se jednou stalo ve Švédsku něco podobného – ne že bych překročila limit, ale karta byla prostě odmítnutá. V pěněžence asi 20 korun, nákup za 200. Naštěstí byli všichni skvělí, nákup jsem tam nechala, šla si vybrat peníze do bankomatu a vrátila se. Ale zpocená jsem byla úplně stejně
Výborně napsané, Ivo! Navíc, jako bych se tam viděl. Čekal jsem celý půlrok, kdy jen se mi to stane, ale nakonec zmíněný půlrok asi nestačil, a tak se to nestalo.